English version/Anglická verze

Zenny K. Sadlon

Když se lidé ptají, proč jsou Osudy dobrého vojáka Švejka stále aktuálním dílem, často očekávají odkazy na soudobé události nebo ideologické paralely. Trvalá aktuálnost románu však nespočívá v jeho tematické souvislosti se současností. Jeho síla vychází z něčeho tiššího a hlubšího: učí čtenáře rozpoznávat určitý stav, nikoli přijímat určitý názor. Švejk není program, není manifest a není ani satirou v běžném smyslu slova. Představuje jednu z nejjedinečnějších a nejúspěšnějších strategií přežití, jaké kdy byly vytvořeny – ne proto, že by moci vzdoroval zvenčí, ale proto, že se pohybuje uvnitř jejích procedur s takovou plynulostí, až odhaluje jejich vnitřní logiku.

Číst Haška vážně znamená setkat se s tím, co by bylo možné nazvat gramatikou procedurální moci. Autorita se v románu zřídkakdy dramaticky hroutí; nadále funguje, vydává rozkazy, vytváří hlášení a produkuje výsledky, které působí absurdně právě proto, že se příliš věrně řídí pravidly. Komika zde nespočívá pouze ve výsměchu; spočívá v rozpoznání. Čtenář se nejprve ztotožňuje se situacemi, které mu připadají důvěrně známé – s byrokratickým jazykem, kruhovým uvažováním či ritualizovanou poslušností – a teprve později si uvědomuje, že se učí rozpoznávat způsob, jakým systémy fungují. Tento pohyb lze popsat jako přechod od ztotožnění ke gramotnosti: nejprve člověk rozpozná vlastní zkušenost, teprve potom začne vnímat strukturu, která tuto zkušenost umožňuje.

V českém kulturním povědomí má tento stav již dlouho své vlastní jméno: švejkárna.

Švejkárna neoznačuje způsob jednání, nýbrž určitý stav. To, co čeština označuje jako švejkování, představuje způsob přežívání uvnitř tohoto stavu: zvýšenou ochotu vyhovět, procedurální plynulost, doslovnou poslušnost dovedenou až do bodu, kdy absurdita odhaluje sama sebe.

Nejde pouze o chaos či neschopnost ani o jediné dramatické selhání. Označuje spíše prostředí, v němž se systémová absurdita stává normálním stavem – doménu utvářenou procedurami, které fungují i tehdy, když se význam začíná vytrácet.

Tento pojem zachycuje paradox, který stojí v samotném středu Haškova světa: nic se nutně nehroutí, přesto výsledky působí iracionálně. Rozkazy jsou plněny, hierarchie zůstávají zachovány a jazyk dál vytváří skutečnost, avšak logika řídící tyto procesy se stává neprůhlednou. To, co člověk stojící vně systému může označit za „nepřehledný zmatek“, je zevnitř prostě běžným fungováním systému.

První instinkt angličtiny sahá po slovech označujících dramatické zhroucení – clusterfuck, viditelný kolaps. Taková slova však pojmenovávají pouze okamžitý výsledek; švejkárna naproti tomu označuje přetrvávající stav, v němž k takovým epizodám dochází.

Protože angličtina postrádá přesný kulturní ekvivalent slova švejkárna, setkávají se často angličtí čtenáři se Švejkem převážně prostřednictvím humoru nebo satiry. Absurdní události chápou jako odchylky od normálnosti – jako komické nadsázky odhalující nedostatky autority. Takový výklad však opomíjí něco podstatného. V Haškově vyprávění není absurdita výjimkou; je prostředím samotným. Jakmile čtenář toto prostředí rozpozná, promění se i způsob, jakým román čte: místo otázky, kdo udělal chybu, si začne klást otázku, jaký druh struktury činí takové výsledky nevyhnutelnými.

Právě zde vstupuje do hry švejkárium. Nenahrazuje české slovo švejkárna ani neusiluje o jeho akademickou definici. Vznikalo spíše postupně v průběhu překladatelského projektu jako pokus ustálit v češtině něco širšího než švejkárna: nikoli pouze lokální absurdní procedurální prostředí, nýbrž širší, opakovaně se vynořující procedurální stav, v jehož rámci fungují jak švejkárna, tak švejkování. Slovo švejkárium tak označuje doménu řízenou vlastní vnitřní logikou a zachovává ontologickou váhu tohoto pojmu. V rámci takové domény přestává Švejk vystupovat pouze jako komická postava vzdorující autoritě. Stává se rodilým mluvčím její gramatiky – někým, kdo nepřežívá vzpourou, nýbrž dokonalým ovládnutím procedur, jejichž absurdita se odhaluje prostřednictvím opakování.

Nahlíženo tímto způsobem není Švejkova strategie ani pasivní, ani pouze ironická. Obývá systém natolik důsledně, že jeho rozpory vystupují na povrch, aniž by bylo zapotřebí otevřené kritiky. Současně prochází proměnou i role čtenáře. Zpočátku pozoruje vyprávění z odstupu a směje se groteskním představitelům autority. Postupně však, hromaděním jednotlivých epizod a pod tlakem jazyka, vzniká hlubší gramotnost: čtenář začíná rozpoznávat vzorce – rozptylování odpovědnosti, ritualizované formulace rozkazů i sebeudržovací povahu institucionální logiky. Nakonec dochází k nenápadnému posunu. Dosavadní interpretační návyky již přestávají postačovat; samotná ironie už nedokáže vysvětlit, co se odehrává. Čtenář si uvědomí, že svět románu není pouze předmětem výsměchu – je obýván.

Právě toto přemístění čtenáře představuje nejhlubší účinek románu. Jakmile se ocitne uvnitř této domény – jakmile se ponoří do toho, co lze nazvat švejkáriem – otázka se přesouvá od „Je to satira?“ k „Takto tento svět funguje?“ Humor přetrvává, ale ztrácí bezpečí odstupu. Smích se stává tišším, prostoupeným spíše rozpoznáním než pocitem nadřazenosti. Konec knihy, proslulý svou neuzavřeností, působí zvláštním klidem, protože proměna již proběhla v samotném způsobu čtenářova vnímání. Nic se nemusí zhroutit; gramatika světa se již stala viditelnou.

Takový účinek nelze vyvolat pouhým vysvětlením. Kdyby byla švejkárna podrobně definována, hrozilo by, že se z ní stane teze – myšlenka, kterou lze přijmout nebo odmítnout. Místo toho se s ní čtenář musí setkat prostřednictvím vlastní zkušenosti; vynořuje se z rytmu vyprávění a z tlaku jazyka. Právě tak tomuto pojmu čeští čtenáři po dlouhou dobu rozuměli: nikoli jako teorii, nýbrž jako sdílenému rozpoznání určitého stavu, který se znovu objevuje pokaždé, když se systémy stanou sebereferenčními.

Trvalá aktuálnost Švejka proto nespočívá v jeho komentáři ke kterékoli konkrétní době, nýbrž v jeho schopnosti odhalovat opakovaně se vracející lidské prostředí. Kdykoli institucionální jazyk začne předbíhat prožívanou skutečnost, kdykoli procedury produkují výsledky, které působí iracionálně, přestože zůstávají z úředního hlediska správné, čtenáři rozpoznávají doménu, kterou Hašek zobrazil. Mohou do románu vstupovat již s pocitem vychýlení, s vědomím, že obvyklé interpretační rámce přestávají postačovat; prostřednictvím románu se však toto vychýlení stává čitelným.

Z tohoto procesu nevychází nová ideologie, nýbrž nově seřazené měřítko normality. Čtenář odchází od knihy méně přesvědčen o tom, že absurdita je něčím výjimečným. Začíná slyšet byrokratický jazyk jinak, více si všímat, jak opakování utváří význam, a rozpoznávat, že přežití někdy závisí spíše na plynulosti než na odporu. Proměna je tichá, téměř nepostřehnutelná, ale trvalá.

V tomto smyslu není švejkárium teoretickým konstruktem, nýbrž jazykovým uznáním toho, co román již sám zviditelňuje. Hašek tento svět nikdy výslovně nepojmenovává; nechává čtenáře, aby sami objevili, že v něm žijí od samého počátku. Nový pojem pouze poskytuje prostředek, jak toto poznání zachytit – nikoli jako definici vnucenou shora, nýbrž jako rozpoznání, k němuž čtenář dospívá samotným čtením.

Některé knihy argumentují. Švejk odhaluje. A to, co odhaluje, není pouze pošetilost autority, nýbrž gramatika domény, v níž se přežití, rozpoznání a porozumění stávají neoddělitelnými.

Tato analýza je produktem Projektu „Chicagské verze“ Švejka, popsaného v jeho Intelektuální genealogii.